Zrcadla

Zrcadla hrají v životě lidském různou roli. Některá jsou dokonale vybroušená, jiná pokřivená. Někomu slouží k letmému pohledu na sebe samého,
k úpravě účesu, jinému mohou ukázat jeho odvrácenou tvář - samozřejmě je-li schopen podívat se na sebe upřímně, vědom si možného zkreslení skutečnosti. Dokonalý odraz nemusí být nejvěrnější, i když to zní jako naprostý protimluv. Jsou ženy, které zrcadlo nepoužívají jenom k úpravě tváře, ale jako uměleckou metaforu či tvůrčí princip.

Moto:

"Pokud mám vedle fotoaparátu zrcadlo, hraji tak, že jsem schopna se dostat do jistého transu a do role se skutečně položit."

CINDY SHERMANOVÁ AMERICKÁ FOTOGRAFKA

Kdybych si měl vzpomenout, co mě vedlo k napsání tohoto článku, musel bych se vrátit na konec loňského roku. Dostal jsem dopis, anonymní, bez příjmení a adresy, odeslaný podle obálky odkudsi z Prahy, v němž mi jakási Jiřina spílala, že jsem "chlapskej ignorant a manipulátor, kterej zkresluje pohled na české výtvarné umění". Jiřina mi se značnou vervou vyčítala, že nepíšu o ženách, ale jenom o mužích, takže to vypadá, jako by ženy-umělkyně tady žádné nebyly. Nesmysl. Zmačkal jsem psaní a hodil ho obloukem do odpadkového koše. Takový už bývá osud podobných dopisů. Nepravidelná koule zmuchlaného papíru se odrazila od hrany koše a skončila na koberci. Musel jsem se zvednout ze židle a vrátit ji tam, kam patří.

MUŽI-ŽENY (4:1)

Chtěl jsem se věnovat jinému dopisu, ale než jsem rozřízl obálku, mrkl jsem se pro jistotu do archívu. Tyhle anonymy jsou příjemné jako mouchy v letním parnu. Odeženete je sice jedním rychlejším máchnutím ruky, ale za chvíli jsou tady zase. Dokud je nerozmáčknete na kaši. Listoval jsem archívem a ke svému překvapení jsem zjistil, že Jiřina měla pravdu. Drtivá většina rozhovorů, které jsem vedl, byla s umělci, nikoliv s umělkyněmi. Ze dvanácti velkých loňských interview byla jen tři se ženami: sosmdesátiletou Jitkou Válovou, vynikající malířkou, s třiasedmdesátiletou Alenou Šrámkovou, přední architektkou, a s Evou Jiřičnou, o deset let mladší architektkou a designérkou. Když jsem se podíval ještě hlouběji do minulosti, nebyl poměr lepší. Spíš horší. Vzpomněl jsem si na Cenu Jindřicha Chalupeckého, která se uděluje výtvarným umělcům do pětatřiceti let. Dosud ji obdrželo třináct laureátů. Jen dvě byly ženy. Takový... nepoměr. Řekl jsem si: s tím něco udělám. Ale aby to nebylo tak jednoduché, vymyslel jsem si článek o umělkyních, jež ve své tvorbě ztvárňují buď samy sebe, nebo jiné ženy. Ženy sobě. Jediný muž, který v tomhle článku bude vystupovat, bude jeho autor.

ALENINY CHLUPATICE

ALENA KUPČÍKOVÁ na sebe zatím nejvýrazněji upozornila na výstavě s přitažlivým názvem Mladý maso, která se uskutečnila v létě 2002 v domě U zlatého prstenu. Přehlídky konané v tomhle domě má na starost Galerie hlavního města Prahy, známá mimo jiné tím, že se snaží uvádět na svět nová umělecká jména. Je to záslužná práce, jež se nemíjí účinkem. Mladý maso bylo jejím zdařilým příkladem - do okamžiku, než výstavu spláchla Největší voda. Ale než se tak stalo a expozice musela být uzavřena, s velkou pozorností diváků i médií se setkala série obrazů Aleny Kupčíkové nazvaná Chlupatice. Autorka - zdá se - udeřila hřebíček na hlavičku velmi přesně. Chlupatice jsou ženské akty, ovšem značně zvláštní co do provedení. Nemalovala je ani nekreslila. Celé jsou v souladu s názvem z chloupků pocházejících právě jen ze ženského přirození. Veškeré linie, vlasy, podpaží, klín, všechno je "pravé". Jednotlivé obrázky vypadají úhledně, čistě, na první pohled není jejich ztvárnění patrné, to si člověk uvědomí až při bližším ohledání. Chlupatice doprovázela ještě videoprojekce přibližující jejich vznik: zachycovala dívky, které poskytly k Chlupaticím dobrovolně materiál. Obojí dohromady bylo poutavé. Zejména mužští návštěvníci pohlíželi na to vše s povolenou čelistí.

		Aleně Kupčíkové je šestadvacet, letos bude končit Akademii výtvarných umění. Studuje v ateliéru monumentální tvorby Aleše Veselého a vypravil jsem se za ní na nejprestižnější české umělecké učiliště, na Akademii. Je to ten typ ženy, která jen tak někoho nepustí ke slovu, její vyprávění se na vás valí jako řeka po jarním tání; po chvíli se pro jistotu zeptá: "Stíháte to ještě?" a za vteřinu uhání dál, pořád stejným tempem, takže po chvíli odkládám tužku a jsem rád, že mám s sebou diktafon. Jako v případě mnoha jiných zajímavých projektů také u tohoto byla na začátku náhoda. Mladá umělkyně neměla prý zrovna co dělat. Tedy se oholila ("tam") a svoje ochlupení nalepila na papír. Tak se narodila první Chlupatice. Toto je část její výpovědi: "Věci, kterým se věnuju, musím mít prozkoumané, abych jim dobře rozuměla, takže mě to ze začátku ani moc nezajímalo. Pak jsem si ale všimla, že to, co jsem udělala, na lidi působí šíleným způsobem, hlavně na chlapy. Napadlo mě, že na tom něco musí být, a pokračovala jsem v tom. Potřebovala jsem ale materiál. První měsíce jsem měla problémy, takže jsem vedle sebe musela oholit i svoji vlastní rodinu. Začala jsem si taky říkat o chlupy mimo rodinné teritorium. Jenže to byl oříšek, netušila jsem, že to bude takový problém. Nejlepší kamarádky mi řekly, že mi žádné chlupy nedají, že jsem prase. To jsem nečekala. Víte, my se nebavíme o tom, jestli se holíme, nebo neholíme. Pak se to aleprolomilo. Za chvíli jsem v tom lítala. Když jsem třeba sháněla rezavý chlupy, tak jsem na ulici koukala po ženských a odhadovala, která je pravá zrzka a která odbarvená. Později mě napadlo udělat ještě video se ženskýma, jež mi daly svoje chlupy. Člověk, který se dívá na chlupatice a na video, tak přemýšlí, který obrázek k reálným ženskejm patří. Já to pojímám esteticky, protože dneska je neestetický, když jsou ženský chlupatý. Vyholování je trend. A já z toho obecného klišé dělám umění. Stíháte to?"

Diktafon stihne všechno. Dozvídám se, že některé dívky a ženy se poprvé vyholily právě kvůli autorce Chlupatic. Pózy, v nichž se na obrazech objevují - vesměs jde o lascívní pozice -, většinou Kupčíková nevytvářela sama podle dárkyní, ale přejímala je z "pánských časopisů", až potom upravovala k obrazu svému. Zakupování těchto magazínů jí kupodivu přišlo poněkud trapné, a tak jí nezištně pomáhal starší bratr. Jak je vidět, každý má práh ostychu položený někde jinde, nicméně skutečnost, že se jej Kupčíková zbavila právě při použití jednoho z nejintimnějších "prvků", jaký si můžeme představit, vedl k tvorbě velmi výjimečné. Chlupy (nikoliv ženské) jsou běžné na malířském štětci, ale aby se z nich utkaly jemné křivky, to vyžaduje kromě odvahy i velkou trpělivost (každý si může lepení vyzkoušet).

V prosinci byly Chlupatice vystaveny v pražském Divadle Komedie u příležitosti ostře sledovaného představení Vagína monology; už si žijí vlastním životem, zrcadlí mužský i ženský svět na jedné ploše. Všechno to může mít ovšem též zpětný efekt: autorku si lidi v budoucnu spojí právě s tímhle dílem. Dá se předpokládat, že ji Chlupatice budou provázet jako stín. Dokud ho nepřebije něčím bizarnějším, protože jenom věci, které jsou jiné, odchylují se od standardu, mohou dnes zaujmout. Anebo se Kupčíkové splní jedno z jejích přání: Chlupatice dobře zpeněží, za utržený obnos vysadí na rodné Moravě švestkový sad a ze sklizně bude pálit slivovici, kterou prodá a... Uvidíme.