NOVÁ EPOPEJ
VÝZVA PRO ČESKÝ („ČESKOSLOVENSKÝ“)
NÁROD !
: více zde


Dokumentární film,režie: J.Černý, Česká Televize, 2010
V rytmu Aleny Kupčíkové
30 minut


Absolventka pražské Akademie zkoumá možnosti výrazových prostředků poskytovaných novými médii. Přetransformovává jazyk,pohyby a celé systémy do zvukových a obrazových záznamů (audiovizuální projekty Tanec slunce, Zvuk očí, Hudba stromy,Orchestrální pohled na lidské bytí). Snaží se o maximálně otevřené výtvarné artefakty, které představují svědectví o spojitosti jejího duševního dynamismu s nejrůznějšími aspekty a projevy všedního života, v nichž hledá systémy. Ke zvolenému konceptu přistupuje racionálně a jasně formuluje své téma, na něž výtvarnou formou poukazuje. Jednotlivé instalace a projekty doplňuje přiloženými podrobnými výklady. Charakter její multimediální tvorby vytváří několik určujících rysů. Je jím především důsledné promýšlení obsahu i formy díla a schopnost vnímat, posunovat projev do obecnější polohy a prezentovat ho. Pozornost vzbudilo její vystoupení na výstavě Mladý maso v roce 2002. Použila ženského intimního ochlupení a chloupky „nakreslila“ ženské akty s erotickým nádechem – Chlupatice, doplněné videem s komentáři „dárkyň“ i komentářem vlastním. Překročila z média kresby do kategorie mixed medií. V postupně se rozvíjejícím projektu jí nešlo o prvoplánové ohromení diváka, ale o sledování celého procesu a reakcí od prvního nápadu po jeho akceptování publikem, vyslovila se i k módním diktátům až manipulacím a bez emancipačního komplexu se dotkla také ženské otázky a vnímání ženského těla. Konceptuální instalaci rozšířila o další vrstvy. Interaktivním atakem do veřejného prostoru se stal projekt mobilní galerie, zprostředkovávající možnost prodeje jednotlivých děl ve volně přístupné galerii, sestavované autorkou i v různých mimogalerních prostorách.

Laďka Horňáková 2003






Prostor a tělesnost.

Na první pohled se snad může zdát velmi překvapivé, že Alena Kupčíková, jejíž tvorba je spojována s novými médii a má výrazně konceptuální rysy je absolventkou Školy monumentální tvorby sochaře prof. Aleše Veselého na pražské Akademii. Vždyť se jako sochařka neprojevuje, vytvoření tradičně pochopeného trojdimenzionálního výtvarného díla ji nezlákalo. Nicméně výrazný smysl pro prostor, jeho dimenze a lidský pobyt v nich je v její tvorbě patrný. Toto nadání vidět, cítit, rozumět prostoru i schopnost pořádat, koncipovat, ujasňovat si myšlenky a představy především kresbou zřejmě Aleš Veselý postřehl u mladé studentky střední výtvarné školy a inicioval její přijetí na pražskou AVU a posléze do své speciálky ještě před ukončením střední školy. Veselého schopnost nejen velkého produchovnělého sochařského gesta ve velkorysých realizacích, ale i jeho vizionářství uspořádávající ve volných kresbách i plánech myšlenky na monumentální ztvárnění krajinných prostorů jistě uviděly v talentu Aleny Kupčíkové možnou spřízněnost.
Je skutečně nepřehlédnutelné s jakou vervou, až nutkavou energií a jistotou, která nepramení v naučené zručnosti, ale v nevyhnutelnosti zadržet vizi Alena Kupčíková kreslí, jak při tom cítí barvu a využívá jejich kvalit. V kresbě sleduje tok svých myšlenek, vizualizuje proces vzniku projektu. Je tedy zřejmé, že tu nejde o postup, který má být završen vznikem díla – kresby, obecněji obrazu. To vůbec není cílem a přesto dílo v tradičním slova smyslu vlastně vzniká bez ohledu na úmysl autorky. Výtvarně svrchované kresby tak začínají žít vlastním nezávislým životem. A to je osud nejen kreseb k projektu Tanec slunce, který je součástí autorčiny presentace v Českém muzeu výtvarných umění v Praze.
Tato touha i schopnost transformovat zážitek prostoru do dvou rozměrů plochy většinou velkoformátové kresby přivedly Alenu Kupčíkovou na počátku výtvarné dráhy z keramické školy v Bechyni do Prahy na střední výtvarnou školu a potom na Akademii výtvarných umění, kde v otevřené inspirativní atmosféře Veselého školy mohla Alena Kupčíková nalézt cestu k vlastnímu výtvarnému výrazu spojujícímu její osobitý, ryze obrazný talent se silnou citlivostí pro prostor lidského pobytu, jehož prožitek je prostředkován všemi smysly a se schopností i potřebou uspořádávat, zřetelně koncipovat a artikulovat i za pomoci soudobých médií podobu vlastního, osobního rozumění světu. I zvuk, tón, jakési šumění kosmu hraje v projektech Aleny Kupčíkové velmi významnou roli.
Nelze popřít, že zřejmě dosud nejvíce se o autorčině tvorbě hovořilo v souvislosti s její účastí na výstavě Mladý maso (2002) v Praze. Ženský akt, tento námět běžný v evropském umění přinejmenším od renesance, o antice nemluvě, vzbudil v Praze tehdy hodně pozornosti. Nejen, že pozice aktu byla provokativnější než návyk připouštěl, ale kresba, jejíž linie byly vedeny jistě, ba suverénně, nebyla kresbou tužkou či perem, ale intimními chloupky zpodobené ženy.
Tentokrát však nestál na počátku řady těchto kreseb koncept, promyšlený program, ale spíše ryze osobní, soukromý zážitek, příběh, snad malá provokace se smyslem pro humor. Koncept teprve z tohoto příběhu začal vyrůstat na základě zkušeností s reakcemi spojenými s první „kresbou“, která pro veřejnost vůbec nebyla určena. Jeho završenou podobou je dnes Mobilní galerie (2003), jejíž součástí je řada kreseb, které by mohly nepochybně fungovat i zcela samostatně jako jednotlivá oddělená díla. Každá kresba však je především osobním příběhem. Dokonce se snad dá říci, že kresby jsou stálou fyzickou přítomností zpodobených žen, které poskytly s větším, či menším zdráháním materiál k jejich vzniku.
Ačkoliv Mobilní galerie upozorňuje na vážnou otázku sebenahlížení ženy v tak prudce se proměňující sociální situaci, na nutnost vyrovnávání se s vlastní tělesností, na hledání vlastní identity, o čemž svědčí doprovodná vyjádření žen audiovizuálně zaznamenaná, zdá se mi, že do ní autorka vložila i značnou dávku sarkasmu nesměřovaného ovšem vůči ženě, ale spíše vůči stále chabé schopnosti společnosti vystoupit ze zaběhaných, pohodlných věkovitých klišé.

Ivan Neumann 2007

 

 

EN
The documentary film, directed: J.Cerný, Czech Television, 2010
In at the Rhythm of Alena Kupcikova
30 minutes


D
Der Dokumentarfilm, Regie J.Cerný, Czech Television, 2010
Im Rhythmus der Alena Kupciková

A graduate of the Academy of Fine Arts in Prague, Alena Kupčíková explores the possibilities of means provided by new media. She transforms the language, movements and whole systems into sound and visual records (audio-visual projects Dance of the Sun, Sound of Eyes, Music through Trees, Orchestral View on Human Existence). She tries to make open artistic artefacts that testify to the connection between her mental dynamism and all kinds of aspects and expressions of everyday life in which she looks for systems. Kupčíková approaches her selected concept in a rational way, clearly formulating her theme, to which she refers in a visual form. She complements her individual installations and projects with attached detailed interpretations. The character of her multimedia art consists of several determining features. It is above all the consistently thought-out content and form of the work and the ability to perceive the expression, to shift it into a more general plane and present it. Kupčíková attracted attention at the exhibition “Young Flesh” in 2002. She used female pubic
hair to “draw” female nudes with an erotic touch – Hairy Women, which was complemented by a video with comments of “donors” as well as her own commentary. Kupčíková has stepped from the medium of drawing into the category of mixed media. Her gradually developing project did not attempt at direct mortification of the viewer, but her aim was to follow the whole process and reactions from the first idea up to its acceptance by the addressed public. She made a statement on fashion dictate and manipulation, and without an emancipation complex she touched on the issue of women and perception of the female body. She has enlarged the conceptual installation by adding other layers. Her project of a mobile gallery has become an interactive attack on public space, mediating the possibility of sale of individual works in a freely accessible gallery, set up by the artist in various out-of-gallery premises.

Laďka Horňáková 2003


Space and Bodily Qualities

At first glance it might seem surprising that Alena Kupčíková, whose work is associated with new media and a strikingly conceptual character, is in fact a graduate of the Monumental Art Studio of Professor Aleš Veselý at the Prague Academy of Fine Arts. She does not, after all, manifest herself as a sculptress, nor was she tempted to create a three-dimensional artwork in its traditionally understood form. Even so, her work clearly shows a marked feeling for space, its dimensions and the human presence within them. Aleš Veselý spotted Kupčíková’s talent for seeing, feeling and understanding space, as well as her ability to arrange, conceive and clarify her thoughts and ideas (especially in drawing) when she was still a student at secondary art school. He initiated her admission to the Academy of Fine Arts and subsequently to his own studio before she had finished her secondary school education. Veselý’s gift for monumental and spiritual expression realised in large-scale works, his visionary ideas that find concrete form in free drawings and the monumental shaping of landscape spaces, meant that he undoubtedly found a potential affinity with Alena Kupčíková’s talent.
One can’t overlook the vigour, unstoppable energy and assuredness with which Alena Kupčíková makes her drawings, the way she feels colour and uses its qualities. It is an energy that doesn’t have its source in learned skill, but in her own irrepressible vision. In her drawings she traces the flow of her ideas, visualising the process by which the project comes into being. This approach is clearly not meant to culminate in the creation of an artwork – the drawing or, more, generally, picture. That is not the aim at all, but even so the artwork in the traditional sense of the word does in fact come into being, regardless of the artist’s intentions. Her artistically consummate drawings thus begin living their own independent life. This is the fate of her drawings for the project ‘Sun Dance’, which is part of her presentation at the Czech Museum of Fine Arts, Prague.
This desire and ability to transform the experience of space into the two-dimensional surface of mostly large-scale drawings led Alena Kupčíková from the ceramics school in Bechyně to secondary art school and ultimately to the Academy of Fine Arts. In the open-minded and inspiring atmosphere of Veselý’s studio at the Academy, she was able to find a path to her own artistic expression in which her original and purely visual talent was combined with a profound sensitivity for the space of human existence, the experience of which is mediated through all the senses along with the ability and necessity to arrange, conceive and articulate an image of her own understanding of the world. In this, she also makes use of new media. Sound, tone and a kind of murmur produced by the cosmos all play a key role in her projects.
It can’t be denied that Alena Kupčíková’s work has thus far been chiefly discussed in connection with her participation in the exhibition Young Flesh held in Prague in 2002. Her female nude, a theme common in European art since the Renaissance, not to mention classical antiquity, aroused much interest in Prague at that time. It was not only because the nude’s pose was much more provocative than custom usually permits, but also due to the fact that the drawing, with its assured, even masterful lines, was not a pencil or pen drawing but was made out of the pubic hair of the portrayed woman.
This time, however, the series of drawings didn’t stem from a carefully considered conceptual programme, but was a purely personal and private experience, a story, perhaps a small provocation with a sense of humour. It was only out of this story that the concept began to emerge, based on experiences of reactions to the first ‘drawing’ that was not meant for public display. The concept culminated in the Mobile Gallery of 2003, which includes a series of drawings that could undoubtedly work in their own right as separate and independent pieces. Each drawing is, however, a personal story first and foremost. It could even be said that the drawings are the continual physical presence of the portrayed women who provided material for its creation with a varying degree of hesitancy.
Although the Mobile Gallery highlights the serious question of how women see themselves in a rapidly changing social situation, the necessity of coming to terms with one’s bodily qualities and the search for one’s identity as witnessed by the accompanying statements recorded in audiovisual form, it seems to me that Kupčíková has also invested a significant degree of sarcasm in it as well – aimed not at women, of course, but towards society’s continuing inability to rid itself of ingrained, age-old clichés.

Ivan Neumann 2007